Čas dušičkový

Možná jste to také prožili. Když jsem byla malá, vnímala jsem dušičkové období velice tajuplně. Těšila jsem se na návštěvu hřbitova, zvláště večer měl pro mne neopakovatelnou atmosféru. Mystika se mísila s pohádkovým strachem. Rozhodně ale chyběl smutek. Zemřelé příbuzné jsem znala pouze z vyprávění, žádnou bolest ze ztráty milovaného člověka jsem nezažila a smrt mi připadala velice, velice vzdálená.

S přibývajícím věkem a zkušenostmi se ale pocity změnily. Bohužel už  na ona místa nechodím jen za lidmi, které znám z vyprávění. Vstupuji branou pohlcena vzpomínkami, myslím na chvíle, které už nelze vrátit, na slova, která už není komu říci. Do toho vstupují myšlenky na vlastní konec, a to, co člověka ještě potká…..

V těchto chvílích je dobré si uvědomit, jak malé jsou naše každodenní problémy, jak nízké jsou naše spory ve srovnání z věčností. Neutápějme se v maličkostech.  Bude důležité, že jsme zrovna dnes rozbili hrnek, špatně zaparkovali  auto do garáže, nevytřeli kuchyň? Důležité bude, že jsme prožili život bez podrazů, nikomu jsme vědomě neublížili, nikoho nepoškodili a tomu, kdo potřeboval naši pomoc, pomohli.

Vadí mi ale jedno. Dušičky jsou tradice, je to uctění památky našich blízkých. Není to ale povinnost. Jít, před hřbitovem zaparkovat auto,koupit věneček s nejlépe umělohmotnou ozdobou, aby déle vydržel, svíčku, rychle rozsvítit a šup domů.
Věnujme našim blízkým alespoň chvilku, vyrobme vlastní ozdobu na procházce lesem, udělejme si z návštěvy hřbitova malý výlet, vezměme svoje děti, vnoučata, maminku, taťku…Zavzpomínejme společně a to  nejenom na Dušičky.

Vaše Aubrieta

A ještě společně pojďme na procházku po starém sudetském hřbitově.