Vřes

Je podzim.  A tak si zasadíme do truhlíku vřes.  Stojí jen pár korun, přes zimu nám pomrzne, na jaře ho vyhodíme.

A je to škoda, protože vřes zjara můžeme vrátit zpět do přírody. Zkusme ho zasadit, když už ne na naší zahrádce (navíc by mu tam muselo být až tak dobře, ale o tom níže), tak nejlépe na louce u lesa. 

V obchodě si nejčastěji koupíme odrůdy vřesu obecného (Calluna vulgaris) nebo vřesovec (Erica gracillis). Druhý uvedený bohužel není mrazuvzdorný, hyne už při teplotách okolo 5C a následující rady se na něj nevztahují. Bude Vám sice krášlit balkon až do jara, ale po prvních mrazech pouze jako suchá rostlina.







Věnujme se prvně uvedenému druhu. Setkat se s ním můžeme i ve volné přírodě, na slunných okrajích jehličnatých lesů, kde vytváří krásné koberce růžově kvetoucích keříků. Z něj byly vyšlechtěny odrůdy bíle, růžově až fialově kvetoucí. Lístky – nejedná se o jehličí -mají krásnou šedou, žlutou nebo zelenou barvu.        

Někdy vidíme prodávat přebarvené rostliny třeba na modro,

 ale taktové znásilňování přírody podporovat nebudeme.

Když si vřes přineseme domů, v žádném případě ho nenecháme při pokojové teplotě, zasadíme ho buď do záhonku (půda musí mít kyselou reakci, nesmí být vápenitá) nebo do venkovního truhlíku, krásná je kombinace třeba s drátovcem, bramboříkem, s různými druhy travin.

Často se stává, že květináč, ve kterém rostlinu koupíme, je zcela prokořeněný. Je důležité kořeny uvolnit, nebojte se je i trochu potrhat a pak teprve vřes zasadíme, asi o 5 cm hlouběji, než byl původně.  Nejvhodnější je zemina s obsahem listovky a rašeliny. Zaléváme s mírou a to i v zimě, za bezmrazých dní. Takto zasazený vřes s  největší pravděpodobností zimu přečká.

Na jaře odkvetlé květy sestřihneme a pokud byly v truhlíku, tak je vysadíme ven.  S takovou péčí se brzy dočkáme nových mladých výhonků. Je škoda odkvetlou rostlinu vyhodit, mějme na paměti, že se jedná o živý organismus.

Vřes obecný u nás není chráněnou rostlinou, přesto ho nikdy nevykopávejte a neničte ve volné přírodě.

Závěrem musím přidat příhodu.

 Za chalupou máme obrovskou louku a vzadu na ní u lesa krásné rozrůstající se vřesoviště, jen tak volně, bez lidské pomoci. Každým rokem v srpnu přijede Pepa a louku traktorem poseká. Loni, celá zoufalá, praštěná, jsem večer před sečí celé místo ohraničila kolíky a provazem, abych vřes ochránila. Pepa se divil, ale místo pečlivě objel. Letos jsem to nestihla, na chalupě jsem nebyla. Přijela jsem a louka byla posekaná. S obavou jsem šla dozadu k lesu, jakou spoušť uvidím. A světe div se, Pepa nezapomněl, místo objel. A tak mám radost. Zase se jeden našel a tak místo oraniště máme vřesoviště.

Vaše Aubrieta